O tom, že obsah oxidu uhličitého v atmosféře neustále roste, nám ukazují měření již několik stovek let. A analýzy nám ukazují, že tomu tak je v podstatě od začátku průmyslové revoluce. Je pak jen pochopitelné, že tento nárůst má vliv na klima na naší planetě, a je jednou z příčin rychlých globálních změn klimatu, které nyní zažíváme. Najdou se však i takoví, kteří tvrdí, že nárůst množství tohoto plynu je ve skutečnosti dobrá věc. Koneckonců rostliny jej využívají a přeměňují na kyslík. Čím více jej tedy bude, tím lépe porostou a tím více kyslíku také vyrobí. A na první pohled se to zdá logické. Bližší pohled však ukazuje, že tomu tak není. Opomíjí se zde totiž hned několik podstatných detailů.
Tím prvním je, že rostliny dokážou zpracovat pouze určité množství oxidu uhličitého. Pokud jej je v atmosféře příliš, ani ony si s ním nedovedou poradit. Je to podobné tomu, kdyby se člověk dostal do atmosféry, kde je znatelně větší obsah kyslíku – také bychom měli problémy. Existuje tedy určitý limit, za který daná rostlina zkrátka nemůže jít. Jistě, ten je u každého druhu poněkud jiný, avšak vzhledem k tomu, že jsou adaptovány na dnešní podmínky, nebude příliš daleko od obsahu, který je v atmosféře dnes.
Dále je tu fakt, že rostliny přestávají při příliš vysokých teplotách fotosyntetizovat. Je to jejich způsob ochrany před „dýcháním“ příliš horkého vzduchu, který by mohl poškodit jejich vnitřní tkáně. Tato teplota je u většiny z nich okolo 40 stupňů Celsia – a k ní se v létě často blížíme i v našich podmínkách. Je tedy jasné, že pokud se bude průměrná teplota neustále zvyšovat, čekají nás problémy. V neposlední řadě je tu fakt, že se změní i rozložení srážek, což bude pro mnoho rostlinných druhů znamenat zánik. Zvýší se tak plocha pouští a počet fotosyntetizátorů. To ostatně vidíme na mnoha místech již dnes. Je tedy jasné, že vysoké množství oxidu uhličitého není až takovým benefitem, jak by se mohlo na první pohled zdát.