Schody se staly tak běžnou součástí našich životů, že je téměř ani nevnímáme. Najdeme je v nějaké podobě v každém domě, ať už to moderní stavba, nebo stará památka. To nám většinou nedělá příliš velké problémy – koneckonců s tím nám pomáhá i naše svalová paměť, díky které se na chůzi po nich nemusíme prakticky soustředit.
Zdálo by se tedy, že zde není žádný problém, snad s výjimkou osob starých či pohybově postižených. Ovšem tak tomu není. Jistě, fungovalo by to, kdyby existoval pouze jeden typ schodiště. Jenže jich máme víc. A zdaleka ne všechny jsou stejně bezpečné.
Tím nejbezpečnějším je klasický typ. Ten také najdeme nejčastěji. Jeho výhoda spočívá i v tom, že je standardizován, co se hloubky, výšky a počtu jednotlivých schodů na schodišti týče. Používá se prakticky ve všech moderních budovách.
Jistě, na první pohled by se mohlo zdát, že nejbezpečnější jsou jezdící schody. Tak tomu ovšem není. Je totiž sice pravda, že nás vyvezou nahoru či svezou dolů, aniž bychom se museli nějak pohnout, avšak není možné přehlédnout fakt, že nastupování na pohyblivou plošinu není zrovna nejbezpečnější aktivitou. A to platí zvláště, pokud se tato plošina hýbe rychle, jako v některých stanicích metra. Opominout zde nelze ani riziko, že se nám například tkanička od bot či nohavice kalhot dostanou mezi dva schody.
V neposlední řadě tu pak máme točité schodiště. To najdeme především ve starších budovách, ale občas se pro ně architekt rozhodne i v těch moderních, pokud je například potřeba ušetřit místo. Zde působí problém nestejná šířka schodu po celé jejich délce. Je potřeba si hlídat, kam šlapeme, a dobře vyměřit krok. Zároveň je třeba říci, že téměř každé toto schodiště má jinou „rychlost“ točení. Nelze si tedy dost dobře vytvořit svalovou paměť, jako u těch klasických.
Můžeme tedy vidět, že ani zde není situace tak jednouchá, jak se na první pohled zdá. Možná si tedy schody zaslouží poněkud více pozornosti, než jim doposud bylo věnováno.
