Tak si představte, že jsem zdědila barák. Byla jsem jedinou dědičkou mého podivínského strýce. Žil sám, s nikým se nesnesl, jen nadával a v okolí se ho všichni báli. Před lety jsme ho ještě s maminkou chtěly navštívit, byl to její švagr, ale on nás zahnal, že prý není zvědavý, aby mu lezl někdo do baráku. Byla jsem tam naposledy jako malá holka, když ještě žila teta. Ta záhy zemřela, děti neměli a ze strýce se stal vlk samotář.
V navigaci jsem se musela ubezpečit, že jsem opravdu na správné adrese. Domeček z mých dětských vzpomínek tu totiž nebyl. Zelený kovový plůtek, za ním úzká zahrádka, akorát na jeden záhonek květin a za nimi už domeček. Nyní byl ze záhonku jakýsi prales plevele, trávy a osik, domek sotva prosvítá a okna byla zevnitř zalepená novinami. Klíčem od notářky otevřela masivní dveře a málem mě omráčil nesnesitelný zápach. Proud nešel, takže v předsíni bylo přítmí, ale i v tom šeru jsem jasně rozeznala kupy krámů. Staré konstrukce kočárků, kusy nábytku, stará peřina. Prostě hromady a hromady, kolem jen úzká pěšinka k protažení do velké obytné kuchyně. Tady bylo vidět lépe. A opět ta stejná hrůza. Kastroly se zahnilými zbytky jídel, postel snad nikdy nepřevlečená, na hromadách staré, děravé a smradlavé strýcovo oblečení, a když jsem pootevřela dveře do ložnice, hodně rychle jsem je zase zabouchla a prchala pryč. Tekly mi slzy a chtělo se mi zvracet. Že je strýc podivín, jsem věděla, ale že je to až takovýhle blázen, tak to jsem netušila.
Naštěstí mě podržel manžel. Když jsem nešťastná dorazila domů a živě mu líčila tu hrůzu, vůbec ho to nerozhodilo a hned měl plán. Příště tam pojedeme spolu, barák napřed vyvětráme, v rukavicích ten bordel nějak přetřídíme, objednáme partu silných chlapů se stěhovacím vozem, kteří tu šílenou sbírku jednoduše odvezou na skládku. Kolegovi už takhle taky pomohli s vyklízením a odvozem na skládku. Pro moji jistotu hned objednal stěhování Praha Stehovani-mamut a já mohla jít spát už konečně zklidněná.
