Říká se, že jak žiješ pro sebe, žij také pro jiné, pak štěstí života tě jistě nemine. Pravdivá věta, kterou můžeme číst například i v některých památnících našich babiček a dědů nebo maminek a tatínků s věnováním od jejich přátel. Ano, dříve si takovéto památníčky děti často mezi sebou předávaly, aby obrázkem nebo milým veršíkem, citátem, poučnou větou či prostě nějakým pro ně důležitým sdělením, přáním pro svého kamaráda na sebe a na školní léta vytvořily pěknou vzpomínku a památku. Možná mají takovýto památníček některé děti i dnes. Určitě se u nich tímto způsobem podporuje sounáležitost a empatie s druhými, což je pro život velmi důležité. V podobném duchu byl laděný také následující příběh ze školních lavic na webových stránkách Facebooku.
Paní učitelka vešla s úsměvem do třídy a žákům rozdala barevné nafukovací balonky se slovy, že si ještě s vedlejší třídou zahrají hru na štěstí. Každý si měl balonek nafouknout, podepsat celým svým jménem a odnést za dveře na chodbu. Když tak děti učinily, paní učitelka pokračovala: „Teď si půjdete ten svůj podepsaný balonek nalézt. Máte na to 5 minut.“ Děti se přemístily na chodbu a hledaly společně i se žáky z vedlejší třídy v hromadě rozmíchaných balonků právě ten svůj. Bohužel se jim to ale v tak krátkém čase nepodařilo.
Poté pan učitel z vedlejší třídy zvolal, že nyní to tedy zkusí jinak. Každý ať zvedne ze země jeden balonek a předá ho tomu, jehož jméno je na balonku napsané. Žáci tak provedli a během 5 minut měl opravdu každý svůj balonek u sebe. „A co nám měl tento pokus říci?“ zeptala se paní učitelka. „Představte si balonky jako štěstí. Když si budete hledat každý jen to svoje, tak ho nenajdete. Pokud vám ale bude záležet na štěstí druhých, najdete i to své. Na chodbě se ozval tichý šum údivu a souhlasu. Děti se pak spokojeně se svými balonky rozešly do tříd.
