Tak prý jsme my lidé stále nespokojenější se situací v našem zdravotnictví. Pořád víc se nám nelíbí, kam toto spěje. A když se dívám na realitu, která v tomto ohledu panuje, musím skutečně nejednou dát kritikům za pravdu. Určitě tu není situace dokonalá, určitě je ještě co zlepšovat. Ale na druhou stranu…
Lidem se prý zejména v posledních letech nelíbí problémy s objednáváním k lékařům, nedostupnost zdravotní péče a počínání politiků související se zdravotnictvím. Čtyřiceti procentům z nás vadí špatná dostupnost termínů na vyšetření, skoro polovina z nás nedůvěřuje politikům, kteří rozhodují o zdravotní politice u nás. Pětině lidí se nelíbí privatizace zdravotní péče, špatná dostupnost preventivních služeb, nedostatek personálu nemocnic…
Každý třetí z nás prý není spokojený s fungováním našeho zdravotnictví, přestáváme prý důvěřovat zdravotnímu systému. A proto se mu stále více vyhýbáme a krmíme se namísto léčby různými doplňky stravy, maje to za lepší řešení než zdravotní péče, se kterou je nespokojený každý druhý z nás, mající osobní neblahé zkušenosti nebo znající někoho, kdo nemá dobré zkušenosti se zdravotní péčí.
Podle jakési ankety, za jejíž pravdivost neručím, dokonce 82,6 % našinců nedůvěřuje našemu zdravotnictví. Tečka.
A co že by se prý mělo změnit především? Doktoři by se neměli starat jen o fyzický stav našich těl, ale mnohem více i o naše duše. V otázkách psychické kondice a duševního zdraví je prý určitě co dohánět. Protože na tom jsou mnozí z nás právě po psychické stránce docela špatně. A dostupnost pomoci v této oblasti je minimální, hlavně u mladých lidí trpících přetížením a vyhořením. Chybí jim prý systematické preventivní programy a jsou ponecháni sami svému osudu.
Inu, mladí (a nejen mladí) lidé se cítí osaměle, moc pracují, tráví moc času na sociálních sítích, nemají čas na sociální kontakty, nesportují, ignorují vyváženou zdravou stravu, jsou osamělí a vyhořelí. A pak si stěžují, jaká je to s naším zdravotnictvím hrůza.
